Která země může zdanit jaký příjem, závisí především na konkrétní činnosti umělce. Rozlišení má velmi praktické důvody, neboť kromě daně z příjmů fyzických osob může země zavést i další daně spojené s podnikáním. Vzhledem k tomu, že výkonní a vizuální umělci obvykle vykonávají práci na volné noze a nikoliv pod společností, jejich zisky podléhají pouze dani z příjmů fyzických osob, nikoliv osob právnických.
Rozložení daňových práv mezi zeměmi závisí do značné míry na druhu vykonávané činnosti. Pokud jde například o hostující představení v zahraničí, například o poplatky, které jsou placeny hercům a tanečníkům, většina dohod o zamezení dvojího zdanění přiznává právo zdanění zemi, v níž se představení uskutečňuje, zatímco právo na zdanění v případě úhrady režisérovi a scénografům stejné produkce jsou přiděleny spíše zemi pobytu. Důvodem je, že herci a herečky jsou výkonní umělci, s nimiž se v mezinárodním daňovém právu zachází jinak než s umělci, kteří vytvářejí hmotné objekty. Mezi umělce vytvářející hmotné objekty jsou zahrnováni vizuální umělci, režiséři a scénografové.
Situaci ještě komplikuje povaha dohod o zamezení dvojího zdanění. Ty jsou vždy uzavřeny bilaterálně, tj. pouze mezi dvěma zeměmi. Důsledkem je skutečnost, že pro každou zemi je třeba zkontrolovat, které z ustanovení dohody o dvojím zdanění se aktuálně uplatní.
U interdisciplinárních společností doporučujeme při vyjednávání smlouvy zvážit různé modely zdanění.
Zákon o daních z příjmů v § 3 dělí dle předmětu daně z příjmu fyzických osob následujícím způsobem:
- příjmy ze závislé činnosti (§ 6) – např. zaměstnanec divadla, galerie,
- příjmy ze samostatné činnosti (§ 7) – např. produkční na „volné noze“,
- příjmy z kapitálového majetku (§ 8) – např. podíly na zisku obchodní korporace,
- příjmy z nájmu (§ 9) – např. pronájem prostor,
- ostatní příjmy (§ 10) – např. příjem z převodu nemovitých věcí.